Hledání jiných cest Markéty Jedličkové z jaktajedle.cz

Respektive, ne místa samotná, ale spíš davy návštěvníků k nim mířící. Třeba Adršpach, vítěze v kategorii nejnavštěvovanějších přírodních cílů, přijelo v roce 2021 obdivovat bezmála čtvrt milionu návštěvníků.

Na Petříně se za rok lanovkou svezl víc než jeden milion turistů, čili v přepočtu 2 700 lidí denně. Přibližně tolik obyvatel má obec Vejprty na Chomutovsku. Z představy, že by se celé Vejprty každý den sebraly, a vyjely si lanovkou na Petřín, se ježí vlasy i bronzové soše Karla Hynka Máchy.

Vidina trávení volného času mezi stovkami dalších nadšenců může přeci sotva někoho těšit. Fronta na lanovku, čekání na oběd, fotky z dovolené plné cizích lidí. Po tom asi touží málokdo. ‍

Proč tedy lidé k notoricky známým a mnohdy přelidněným místům stále jezdí?

‍Stojí za jejich motivací snadná dostupnost (ať už autem či lanovkou) v kombinaci s určitou leností? Nebo pocit, že nejznámější místa jsou zároveň těmi nejatraktivnějšími? A jak blízko jsme pomyslnému bodu zlomu, kdy už stávající kapacity nebudou stačit, a bude se muset zakročit?
Univerzální odpověď neznám, ale nepřestávám si tyto otázky klást pokaždé, když na podobně přelidněné místo narazím.

Částečně to chápu. Vedle snadné dostupnosti a přítomnosti turistické infrastruktury umožňující zpestření pobytu je důležitým faktorem při výběru lokality také její „mediální obraz“. Lidé zkrátka rádi jezdí na místa, o kterých slyší. Ať už od známých, z médií nebo ze sociálních sítí, jejichž síla je obrovská. Jde o prestiž. Návštěva vyhlášených destinací navíc často nevyžaduje žádnou větší přípravu či plánování, neboť na místě bývá zpravidla nepřehlédnutelná turistická navigace a stačí se držet pokynů, cedulí, šipek. Vyrazit na místo méně známé může znamenat komplikaci v podobě bloudění nebo nutnost nastudovat (či vymyslet) si trasu k cíli předem, a to už neabsolvuje každý.

Tam, kde je situace opravdu kritická, se bude dříve či později muset přistoupit k regulacím či restrikcím. Vyšší poplatky za parkování, placené či neplacené povolenky do národních parků, omezený počet návštěvníků za den a důsledné kontroly.

Ostatně, v mnoha evropských státech tento systém dávno funguje. Na nejvyšší horu Španělska Pico del Teide se bez permitu (byť je vydáván bezplatně) nedostanete.

Ještě než ale přistoupíme k zákazům, vyhláškám a nařízením, stálo by za to vyzkoušet jiné způsoby.

Jedním z nich je rozšíření nabídky. Nemyslím tím stavění dalších stezek v oblacích nebo nových zoologických zahrad. Spíš větší využívání míst, která již existují, ale nemají takový věhlas, jako jejich konkurenti. Míst, která kvůli davům ještě neztratila svého genia loci.

Pokud turista míří do Beskyd a ze všech stran se na něj valí, že bez fotky u Libušína je jeho dovolená poloviční, patrně si návštěvu legendárních Pusteven nenechá ujít. Jak by před kolegy v práci vypadal. ‍

Přitom stačí popojet třeba jen na nedaleký hřeben Soláně, kde si hlavu provětrá minimálně stejně, peněženku dokonce méně.

Cesta k cíli by mohla vést skrze apel na jednotlivce v kombinaci s větší propagací skrytých lokálních krás.

Pro mnoho lidí je obtížné najít si cíl na vlastní pěst. Neumí nebo nemají čas číst v mapě a plánovat, kterou část regionu pojedou o víkendu prozkoumat. Často ani netuší, jak malebná místa mají za domem. A tak sedají do aut a jedou desítky kilometrů někam, kde si klidu a pohody užijí jen těžko.

Přitom by možná stačilo vytáhnout kolo nebo ujít pár kilometrů pěšky a výsledný efekt by byl větší.

Věřím, že čím více atraktivních cílů budou lidé znát, tím víc se mohou v prostoru rozptýlit. Nové možnosti je zároveň nutné servírovat na zlatém podnose. Usnadnit, zjednodušit, naplánovat. Připravit mapy, fotky, propojit cyklostezkami či turistickými značkami. Cíl výletu přiblížit potenciálnímu návštěvníkovi tak, že k němu už -s trochou nadsázky- téměř nebude potřeba jet.

Není překvapivé, že nejsilnější emoce k turisticky nejvyhledávanějším výletním cílům často pociťují zejména lidé bydlící v jejich bezprostřední blízkosti. Problémy s parkováním, komerční ceny či degradace přírody spoje nás přetěžováním krajiny, to jsou jen některé negativní dopady, které s sebou masy návštěvníků během turistické sezóny přináší. S úbytkem turistů by se i lokálnímu obyvatelstvu měla, alespoň částečně, navrátit možnost užít si návštěvu bez rušivých vlivů.

Kartami v poslední době zajímavě zamíchala přítomnost covidu-19.

Zahraničních turistů ubylo a naopak sílí tuzemský cestovní ruch. V období zavřených supermarketů české hory doslova praskaly ve švech. A některým místům to bohužel zůstalo i po rozvolnění restrikcí.

Vyhlášené se stalo ještě vyhlášenějším, navštěvované navštěvovanějším. Pandemie ale mohla paradoxně také pomoci.
V době uzavření okresů bylo víc než jindy potřeba improvizovat, hledat nová místa, nové výletní cíle. A šlo to.

Muselo to jít, pokud člověk nechtěl sedět zavřený doma. Víc než kdy jindy se lidé vydávali na procházky ve svém okolí, hledali jiné cesty a nacházeli neznámá, neobjevená místa, na která by se jindy nevypravili. Jenže s koncem pandemie se tohle myšlení rychle vytratilo.

Pojďme hledat jiné cesty dobrovolně. I tehdy, když nemusíme.